Kulatiny, které se slaví nejvíc ze všech. S rodinou, přáteli, kolegy. Padesátka. Dřív to byl vrchol, dnes je to jen nový start. A právě v ní může začít cesta k něčemu hlubšímu – k vlastní vizi. Markéta sepsala, jak se svojí vizí pracovala a kam ji její cesta vede.

Čas na bilanci. A na nové otázky.

Po padesátce na dveře klepal důchod a člověk se pomalu loučil s kariérou a aktivním životem. Zdálo se, že zajímavé životní období končí, dál už čekají jen vnoučata a papuče.

Dnes je to naštěstí jinak. V padesáti je důchod stále v nedohlednu a díky rostoucí délce dožití to může být období, kdy bilancujeme a přemýšlíme, co dál, protože optimisticky před sebou máme ještě spoustu let. Ohlížíme se za tím, co jsme dokázali, a ptáme se: 

„To je všechno? Co dál? Kam se ještě chci posunout? Čeho chci dosáhnout? Co se chci nového naučit?“

Střední věk je pro ženu krásné období. Máme za sebou náročná léta studií, budování kariéry, zakládání rodiny. Děti, pokud ještě nevylétly z rodného hnízda, už nás moc nepotřebují. Ještě jsme zdravé, máme dost sil a elánu, jsme zajištěné a můžeme si konečně užívat života podle svých představ.

Konečnost je dar

Zároveň už jsme nejspíš dospěly k poznání, že to nejcennější, co v životě máme – vedle zdraví a vztahů – je čas. A uvědomujeme si, že čím jsme starší, tím je ten čas vzácnější. Z tohoto pohledu je konečnost našeho života velký dar – víme, že na tomhle světě budeme omezenou dobu, a to nám dává možnost snažit se vymezený čas využít co nejlíp. Naplnit ho věcmi, vztahy a aktivitami, které nám dávají největší smysl.

Co má v životě smysl? 

Jistě, každá vyznáváme nějaké hodnoty a snažíme se žít v souladu s nimi. Ale ruku na srdce – kolikrát jsme si řekly, když se celé uštvané po náročném dni konečně zastavíme: „Proč já to vlastně dělám? K čemu to je? Kdy jsem se ztratila sama sobě? A jsem to vlastně vůbec ještě já? Opravdu tohle chci až do konce života?“

I když všechno funguje, můžeš chtít něco jiného

Loni jsem se shodou různých okolností ocitla na nečekané životní křižovatce. Otázka po smyslu mé kariéry a dalším směřování mého profesního života vyvstala nečekaně silně. Podotýkám, že svou práci miluju, baví mě a přináší mi svobodu, radost i prosperitu. Vlastně nemám rozumný důvod něco měnit. A přesto se ve mně ozval hlas, který říkal, že tohle přece není všechno. Že ve dvaapadesáti je brzy spokojit se s tím, že to mám dobře nastavené, a setrvačností dojet až do konce.

Srdce může chtít víc

Po pětadvaceti letech na volné noze a v oboru, který je ze své podstaty osamělý, jsem zatoužila vyjít z útulného útočiště své pracovny, vrhnout se do něčeho nového.  Začít poznávat nové lidi, hledat si nové přátele a vycházet za hranice prostoru, kde je mi pohodlně a bezpečně.

Najednou jsem měla pocit, že celá moje dosavadní kariéra spěla k tomuto bodu. Na jejích základech vybuduju něco úplně jiného, nového. Komunitu, která místo osamělosti nabídne společenství, místo hledání na vlastní pěst sdílení zkušeností, místo tápání směr, kudy jít dál. Uvědomila jsem si, že to je možná moje životní poslání. 

Ale to slovo mi připadalo tak velké, až jsem se ho lekla. A tak jsem začala pátrat po tom, jak vlastně to poslání definovat, jak si ho vymezit, aby bylo uchopitelné, aby to nebyl jen vzletný ideál nebo vzdušný zámek, ale konkrétní záměr. 

Vize jako kompas

Rozhodla jsem se, že si zkusím definovat svou představu, vizi, jak a kam chci komunitu Volnonožek dovést, jaké mám cíle, co budu považovat za úspěch, co chci, aby projekt přinesl mně i ostatním.

Vzala jsem si pero a velký papír a začala psát všechno, co mě k tomu tématu napadalo. Objevily se tam hodnoty, jako je láska, přátelství, laskavost, svoboda, sdílení, sounáležitost. Pojmy jako potenciál, zkušenosti, touha po naplnění, žízeň po vzdělání. Snažila jsem se vypsat si všechno, co mám v životě ráda a co v něm chci mít ve větší míře.

Pustila jsem uzdu své fantazii a představila si, jak by vypadala moje ideální budoucnost, kdyby se mi mohla dokonale splnit všechna moje přání. Zkusila jsem si prožít ideální den v takové budoucnosti a vnímala všemi smysly, jaké by to bylo.

Nepouštěla jsem ke slovu rozum, který by povolal moji vnitřní úzkost a strachy, že jsem se zbláznila, že stavím vzdušné zámky a maluju si sny, které se určitě nesplní, a nechala se nést jen radostí. Celý ten proces mě nabíjel obrovskou energií a dával mi sílu věřit, že můžu, že když budu chtít, tak dokážu. 

Od vizí ke konkrétním krokům

A pak jsem tu svou vizi zkusila definovat. Nejdřív v několika větách, pak jsem se to snažila shrnout do jednoho souvětí. A pak to zkrátit ještě víc, udělat si takové motto, které si člověk může pověsit na ledničku nebo napsat do deníku. Abych tu svou vizi měla denně na očích a mohla si ji neustále připomínat.

Aby byla jako ta Severka, která mému životu určuje směr. A abych všechno, co budu v životě dál dělat, mohla tou svou vizí poměřovat. Dává mi to smysl? Podporuje to moje cíle? Směřuje to k naplnění mé vize? A jestli ne, tak proč to dělat?

Poznáte ji podle radosti

Jak poznáte, že vaše vize je ta pravá? Že vám přináší radost. Radost je silná emoce, která vás bude nabíjet, bude vám doplňovat energii, plnit vám srdce a vždycky vás znovu pozvedne, když se vám nebude dařit, nebude vám dobře nebo vás naplní smutek.

Vzpomeňte si na Harryho Pottera – aby vyvolal patrona, mocné ochranné kouzlo, musel v sobě vzbudit silnou radostnou emoci. Protože radost nás žene kupředu. Co je vedeno radostí, to pokvete a přinese plody.

Přijďte hledat svou vlastní

Pokud jste se v některém z těch řádků poznaly – jste zvány. Chystáme webinář, kde budeme společně hledat naše Severky. Naše vize. Protože to, co začíná jako tiché volání uvnitř, se může stát naší největší životní silou.

Přihlaste se k našemu newsletteru, ať vám pozvánka na webinář neuteče!