Jak být na své straně: laskavost k sobě z nás dělá silnější ženy

Markéta

Většina z nás umí být empatická k druhým. Umíme podržet kamarádku, když se trápí. Umíme povzbudit kolegyni, když se jí něco nepovede. Umíme být trpělivé s dětmi, rodiči, klienty. A pak přijde chvíle, kdy se něco nepodaří nám – a jako první se ozve hlas, který by si k cizímu člověku nikdy nedovolil tolik tvrdosti.

„Jak jsi to mohla zase takhle pokazit?“
„Ty se prostě nepoučíš.“
„Kdyby ses víc snažila, nedopadla bys takhle.“

Být na své straně neznamená žít si na obláčku pozitivního myšlení a čekat, že se věci poskládají podle našich představ. Znamená to přestat si podkopávat nohy ve chvíli, kdy potřebujeme hlavně oporu. Znamená to mít se ráda tak, aby z toho pramenila síla, ne pasivita. A v polovině života, kdy už konečně máme plné zuby té „hodné holky“, kterou jsme tak dlouho hrály, je tohle téma až překvapivě praktické. A těžké.

Žena s úsměvem a zavřenýma očima opírá hlavu o ruku na rameni

Co znamená být na své straně

V psychologii se pro to používá pojem soucit se sebou, sebesoucit. Výzkumnice Kristin Neff ho popisuje jako přístup k sobě, který má tři složky:

laskavost k sobě (místo tvrdé sebekritiky),
společné lidství (nejsem jediná, kdo někdy tápe a selhává),
všímavost (vidím bolest a těžkost, ale nebabrám se v ní a nedělám z ní tragédii).

To je důležité: soucit se sebou není popírání reality, namlouvání si, že je všechno skvělé. Je to schopnost říct si pravdu tak, aby nás nezlomila.

Co být na své straně není

Není to sebezbožňování

Nemusíme si myslet, že jsme nejlepší. Naopak – soucit se sebou počítá s tím, že jsme omylné, unavitelné, zranitelné.

Není to alibi

Byly jsme vychovávané k výkonu, víme, samo nám do klína nic nespadne, a tak naše častá obava zní: „Když na sebe nebudu přísná, zlenivím.“ Jenže experimenty ukazují, že soucit se sebou může zvyšovat motivaci ke zlepšení a ochotu učit se z chyb – protože když si je nevyčítáme a netrápíme se jimi, máme víc kapacity něco realisticky změnit.

Není to sebevědomí

Sebevědomí nebo sebeúcta souvisí s tím, jak se hodnotíme („jsem dost dobrá?“), kdežto sebesoucit se opírá o vztah k sobě a souvisí s tím, jak se k sobě chováme, když se necítíme dost dobré. Výzkum ukazuje, že sebesoucit může přinášet podobné benefity jako sebeúcta, ale s menšími riziky (např. menší závislost na srovnávání).

Vnitřní kritik, hanba a nervový systém: proč „být na sebe přísná“ často nefunguje

Vnitřní kritik není jen tu a tam kritická myšlenka. Je to systém. A často běží automaticky.

Když v nás promluví, většinou používá hanbu: „Kdyby ses za sebe dost styděla, konečně se změníš.“

Jenže hanba je sociální emoce. Tělo ji často čte jako ohrožení: když nejsem přijatelná, jsem v nebezpečí. A tady se do hry přidává nervový systém.

Stres spouští v těle změny, při vnímané hrozbě se vyplavují stresové hormony (např. adrenalin, kortizol) a tělo se připravuje „bojovat, utéct, nebo ztuhnout (známé anglické 3F - fight, flight, freeze)“.

Vnitřní kritik často spouští stresovou reakci – a ve stresu se nám zužuje pozornost, roste impulzivita, klesá nadhled. Nejsme pak produktivnější. Jsme svázanější.

V terapii zaměřené na soucit se pracuje s tím, že máme tři „regulační módy“:

hrozba: ochrana, úzkost, vztek, stud – „něco je špatně, musím to řešit“,
tah na výkon: hon za cílem – „ještě to dorazím, ještě přidám“,
zklidnění/bezpečí: klid, propojení, regenerace – „můžu zvolnit, nejsem v ohrožení“.

Když jsme dlouhodobě v módu hrozby a tlaku na výkon, tělo nemá kde dobít baterky. A v tom stavu si často říkáme: „Musím přidat.“ Myslíme si, že když na sebe přitlačíme, budeme fungovat líp. Jenže často je to naopak. Když jsme už vyčerpané nebo ve stresu, další vnitřní tlak nám nepomůže. Spíš nás ještě víc zablokuje.

Být k sobě laskavá neznamená všechno vzdát. Znamená to přestat se v duchu neustále napadat. A právě díky tomu můžeme klidněji přemýšlet, lépe se rozhodovat a udělat to, co je opravdu potřeba.

Proč je pro nás ženy tak těžké být na své straně

Hodná holka a sebeumlčování

Často jsme byly vychovávané tak, abychom byly hodné. „Buď hodná, ať má maminka radost.“ „Buď hodná, ať se paní učitelka nezlobí.“ Být hodná znamenalo: nevyrušovat, nezatěžovat, být příjemná, držet emoce na uzdě. Tomu se říká sebeumlčování: potlačujeme vlastní potřeby a názory, abychom si udržely vztah, bezpečí a přijetí od druhých.

A pak se divíme, že neumíme být na své straně. Jenže my jsme se dlouho učily být na straně klidu, harmonie a pohodlí jiných lidí.

Odpor okolí: když jsme „moc“

Když začneme vystupovat sebejistěji a říkat si o to, co potřebujeme, ne vždy se to okolí líbí. U žen se totiž pořád čeká, že budou spíš vstřícné, milé a nenáročné. A když z tohoto stereotypu vystoupíme, může přijít nepříjemná reakce: někdo nás začne vnímat jako tvrdé, nepříjemné nebo moc sebevědomé. Právě proto si mnoho žen dopředu rozmýšlí, jak budou mluvit, aby nepůsobily příliš ostře.

To je také důvod, proč se spíš umíme brát za druhé než samy za sebe. Když hájíme někoho jiného, připadá nám to přirozenější a bezpečnější. Když ale mluvíme za sebe, často máme pocit, že našlapujeme po tenkém ledě. Pomáhá proto nejen to, co řekneme, ale i jak to řekneme. Když svůj požadavek podáme věcně, klidně a s respektem, máme větší šanci, že budeme slyšet a zároveň si nepokazíme vztahy. Neznamená to chodit okolo druhých po špičkách. Znamená to stát si za svým tak, aby z toho nevznikl zbytečný konflikt.

Méně energie na přizpůsobování

Ve středním věku nastává tichá proměna: tělo přechází do další životní fáze a my už nemáme energii se donekonečna přizpůsobovat. Do toho se přidává horší spánek, větší únava nebo hormonální změny, které s námi umějí pěkně zamávat. Období perimenopauzy může být náročnější i na psychiku. Někdy jsou potíže tak silné, že je potřeba to řešit s odborníky.

Není to však důvod k panice. Je to spíš úleva. Když jsme citlivější, unavenější nebo se nám hůř drží pohromadě to, co jsme dřív zvládaly levou zadní, nemusí to znamenat, že jsme slabé nebo že je s námi něco špatně. Často je to prostě výsledek dlouhodobého přetížení a změn, kterými tělo i hlava procházejí.

A právě proto je v tomhle období tak důležité být na své straně. Nevyčítat si slabost nebo únavu a nebrat se tak, že jsme porouchané a musíme se rychle opravit, ale být na sebe hodné a dopřát si víc podpory, klidu a pochopení.

Midlife: návrat k sobě, ne ústup ze života

Ve středním věku se často neděje jen to, že jsme unavenější. Děje se něco mnohem podstatnějšího. Po letech začínáme víc slyšet samy sebe. Už se nám nechce vyhovět za každou cenu, méně ochotně plníme role, které nám už nesedí, a víc cítíme, co je naše a co už ne.

Ano, do toho všeho se může přidat horší spánek, větší citlivost, únava nebo hormonální změny, které s námi umějí zamávat. Období perimenopauzy může být náročnější i na psychiku. To ale neznamená, že bychom měly propadat panice nebo si vyčítat slabost. Spíš je užitečné vědět, že když se necítíme ve své kůži, nemusí to být jen nedostatkem vůle. Někdy se v tom potkává dlouhodobé přetížení, nevyspání, stres a tělesné změny.

Jenže midlife není jen období ztrát a výkyvů. Může to být také období odkrývání. Období, kdy si konečně přiznáme, co už nechceme dál mlčky přijímat. Kdy si víc všímáme, kde jdeme proti sobě. Kdy nám začíná docházet, že nemusíme být pořád milé, vstřícné a k dispozici všem, abychom měly hodnotu.

Možná právě tady se poprvé naplno ukáže rozdíl mezi tím, co všechno zvládneme, a tím, co opravdu chceme dál nést. Můžeme odložit představu, že musíme být k dispozici všem a kdykoli. Můžeme si víc stát za svým NE. Můžeme víc vnímat svůj hlas. A víc ho používat na svou obranu a na vymezení svých hranic. Můžeme se víc opřít o vlastní zkušenost a vnitřní autoritu.

A právě proto je v tomhle období tak důležité být na své straně. Ne proto, že bychom byly křehké a potřebovaly se schovat před světem. Ale proto, že další kapitolu života už nechceme žít proti sobě. Chceme ji žít pravdivěji, svobodněji a víc po svém.

Možná je to jeden z velkých darů středního věku: že už se méně snažíme být tím, kým máme být, a víc si dovolujeme být tím, kým opravdu jsme. Protože jen tehdy opravdu stojíme na své straně.